Sebastiánův příběh, Maroko
Mí rodiče i prarodiče byli uprchlíci. Jejich příběhy mě inspirovaly a staly se klíčovou motivací pro mou práci s migranty a uprchlíky.
Prvním uprchlíkem v mé rodině byl dědeček z otcovy strany. Jako letecký technik uprchl před nacistickou invazí v říjnu 1939 do Polska a vyhnul se hrozbě Wehrmachtu. Putoval přes Rumunsko, Řecko, Itálii, Francii a Švédsko a chtěl se zařadit po bok Finů v Zimní válce proti Sovětům. Když dědeček zjistil, že Zimní válka již skončila, zůstal ve Švédsku. V roce 1945 se potkal a později oženil s polskou Židovkou, která přijela do Švédska na začátku 40. let v jednom z takzvaných bílých autobusů, které vyslal Folke Bernadotte do koncentračního tábora Ravensbrück. Vzali se a v roce 1946 se vrátili do Polska. Očekávali, že bude stejné jako před válkou, kdy je opustili. Mé kořeny po babičce z matčiny strany sahají až do Karibského moře. V roce 1965 uprchla moje matka z haitské diktatury Françoise Duvaliera, známého také jako Papa Doc. Zamířila do Švédska, kde žila se svou tetou.
V roce 1974 se můj otec připojil ve švédském Stockholmu ke své sestře. Jako inženýr předpokládal, že ve Švédsku najde kvalifikované místo. Ale trvalo dlouho, než si vybudoval své postavení. Musel se naučit jazyk a znovu obhájit inženýrský diplom. Poté, co získal švédské občanství, mohl se začít snažit znovu dát dohromady svoji rodinu a přivézt své rodiče k sobě. V roce 1989 se můj otec po 15 letech odloučení znovu setkal se svými rodiči. Mí rodiče se potkali a vzali v roce 1990. Jejich cesta nebyla snadná. Museli se Švédsku přizpůsobit, naučit se jazyk, vzdělávat se a pracovat. Úspěšná integrace mých rodičů mi přinesla výhodu, neboť se jim podařilo mě zapsat do mezinárodní školy, jež posílila mé dosavadní multikulturní zázemí.
Moje matka přesto trvala na tom, abych měl otevřené oči a vnímal chudobu a utrpení, které sužují její rodnou zemi. Vzala mě na Haiti a ukázala mi tamní společnost. Dnes již chápu, že ve srovnání s životem mých rodičů a prarodičů, je můj život plný příležitostí a možností. Jsem hrdým manažerem interkulturního streetballového projektu Morocco Playground, který byl založen organizací UNHCR ve spolupráci s agenturami OSN a marockými úřady. Cílem projektu je usnadnit sociální integraci a překonat kulturní bariéry vytvořením prostoru pro diskusi a dialog, v nichž se odhalují rysy a cíle, které jsou společné mladým Maročanům, uprchlíkům a migrantům. Moje rodina tvrdě pracovala, aby se začlenila do švédské společnosti, a Švédsko jí dalo šanci přizpůsobit se a zařídit si důstojný život. Prostřednictvím své práce se snažím prosazovat různorodost a doufám, že každý jednotlivec dostane stejnou příležitost, o kterou museli mí rodiče tvrdě bojovat, aby mohli vyjádřit sami sebe a rozvíjet se svým vlastním způsobem.
Text I. Moussaoui / 2014
Foto Sebastian Gabryjonczyk / 2014