Bez cesty zpátky– Příběh Ivy
“Po pár měsících jsem se měla vrátit domů – oslavit s rodinou Vánoce. Nakonec jsme se neviděli šest let.“
V červnu 1939 se Iva, tehdy 14letá československá dívka, vydala sama na neklidnou cestu skrz předválečnou Evropu – z Bratislavy do Anglie. Iva získala díky stipendijnímu programu možnost strávit v Anglii dva roky na studijním pobytu. Rodina nad nabídkou příliš dlouho neváhala a Iva se tak brzy ocitla ve vlaku směr Francie, z které se následně měla dostat do Anglie. Cestovala sama, mobilní telefony tehdy ještě neexistovaly. Věděla akorát, že v Londýně by ji měl vyzvednout pán, který ji následně odveze do školy. Cesta byla mnohé, jen ne jednoduchá. Předválečná Evropa nebyla klidným místem. Dívka musela po cestě několikrát neplánovaně přesedat, v Německu dokonce strávila noc na policejní stanici, neboť policie nechtěla riskovat, aby mladá dívka strávila noc sama na nádraží – a tak ji strážníci na noc zavřeli do cely. Nakonec naštěstí v pořádku dorazila až do Londýna a následně i nastoupila na plánované dvouleté studium v dívčí internátní škole. Iva a její rodina počítali s tím, že se dívka vrátí na Vánoce, aby je společně oslavili. K tomu však již nedošlo.
Počátkem září 1939 vypukla druhá světová válka.Jakákoliv šance na společné prožití Vánoc rychle pohasla. Iva se nakonec do Československa vrátila až v létě roku 1945. Její původně dvouletý studijní pobyt se díky válce nedobrovolně změnil na pobyt šestiletý, během kterého se musela potýkat s mnoha výzvami a problémy. Jeden z hlavních se objevil po ukončení druhého roku studia na internátní škole – stipendium pokrývalo náklady pouze na dva roky, Iva se ovšem domů vrátit nemohla, v Anglii neměla žádné příbuzné a nebylo možné, aby jí rodiče z Československa školu a náklady na živobytí v Anglii zaplatili. Nakonec naštěstí pomohlo stipendium česká exilové vlády a British Council a Iva se přesunula na jinou dívčí internátní školu. Zde prožila další dva roky i německé letecké nálety – vyučování z důvodu bezpečnosti probíhalo v podzemí, řady studentek postupně řídly, jak si je rodiče raději ponechávali během této nebezpečné doby u sebe, než aby je posílali do internátních škol. Iva následně úspěšně složila anglickou obdobu české maturity, a to v o rok kratší lhůtě než bylo běžné, a nastoupila na Univerzitu v Edinburghu na obor sociálních věd.
Do Československa se vrátila až v létě 1945, po konci války. Odjížděla jako čtrnáctiletá dívka a vracela se jako dvacetiletá mladá žena. Z původních dvou let studijního pobytu se stalo let šest. To vše bez běžných vymožeností dnešního světa v podobě mobilních telefonů, internetu či Skypu. S rodinou mohla komunikovat pouze pomocí dopisů posílaných prostřednictvím Červeného kříže. Počet slov byl striktně omezen a dopisy chodily jednou za pár měsíců. Po návratu do Československa Iva nastoupila na univerzitu v Brně, kterou jen tak tak úspěšně dokončila. Po komunistickém převratu v r. 1948 se totiž její válečný pobyt v Anglii stal trnem v oku nově nastoleného režimu, který jí následně všemožně znepříjemňoval život i stěžoval hledání zaměstnání. Nejdříve pracovala v pivovaru, následně jakou učitelka v pohraničí. Nakonec se však díky své výborné znalosti angličtiny stala překladatelkou a následně na dlouhou dobu novinářkou pro zahraniční periodika.
Text: Sarka Ostadalova
