Mojtaba (22): „Cesta do Evropy byla velmi drsná. Bylo mi tehdy pouhých 13 let. Na cestě jsem přišel o staršího bratra. Utopil se během plavby mezi Tureckem a Řeckem. Potom jsem se o sebe musel starat sám. Nejtěžší bylo to, že jsem nevěděl, komu můžu důvěřovat. Měl jsem ale štěstí. V Rakousku jsem potkal rodinu, která mě podporovala a stále podporuje. A teď studuji na univerzitě molekulární biologii.

Během dětství jsem se s vědou vůbec nesetkal. Pomáhal jsem rodičům na polích v provincii Ghazni. Byli zemědělci – pěstovali brambory, ovoce a zeleninu. Všude kolem nás vládl Tálibán. Jako členové menšiny Hazara jsme byli pořád v ohrožení. Bylo to jako ve vězení. Nemohli jsme se volně pohybovat a dřív nebo později by nás napadli. Evropa byla naší jedinou nadějí na bezpečí.“

„Moje rodina z Afghánistánu je tu se mnou a já si plním svůj sen a zabývám se výzkumem rakoviny. Rád bych jel do zahraničí studovat postgraduálně a získal titul Ph.D., možná do Skotska, protože tam mají skvělé odborníky na mozek. Jsem odhodlaný bojovat proti rakovině.“

Mojtaba Tavakoli (22) uprchl z Afghánistánu ve věku 13 let. Dnes studuje molekulární biologii na Lékařské univerzitě ve Vídni. ©UNHCR / G. WELTERS

Mojtaba (22) drží svého nejmladšího bratra Omida Tavakoliho (1), vedle něj stojí jeho matka Rehana Rahimi (46) v jejich domě. ©UNHCR / G. WELTERS

Mojtaba pracuje v laboratoři Lékařské univerzity ve Vídni. Ve věku 13 let s bratrem utekli před Tálibánem, ale jeho bratr se utopil v Egejském moři. Dnes coby student medicíny doufá v to, že se mu povede najít lék proti rakovině. ©UNHCR / G. WELTERS

Rodina Tavakoliova si užívá tradiční společnou večeři. Zleva doprava: Mojtabova matka Rehana Rahimi (46), sestra Zahra Tavakoli (17), Mojtaba Tavakoli (22), bratr Omid Tavakoli (1) a otec Joma Ali Tavakoli (53). ©UNHCR / G. WELTERS

Mojtaba (druhý zleva) a jeho přátelé na grilování na rakouském venkově u Vídně. „Vídeň miluju. Je to krásné město, které považuji za svůj domov.“ ©UNHCR / G. WELTERS

Mojtaba se učí pozdě do noci ve svém pokoji v domě svých adoptivních rodičů. Doufá, že se bude v rámci postgraduálního studia věnovat výzkumu rakoviny. ©UNHCR / G. WELTERS

Mojtaba Tavakoli měl po útěku před Tálibánem ve svých 13 letech jen základní vzdělání. Dnes je mu 22 let a studuje molekulární biologii na Lékařské univerzitě ve Vídni, přičemž směřuje do budoucna k výzkumu rakoviny. Rodina Tavakoli pochází z utlačované afghánské menšiny Hazara a v roce 2006 dva své syny poslala do Evropy, aby unikli Tálibánu. Poté, co se jeho starší bratr utopil v Egejském moři, pokračoval Mojtaba v cestě sám. V Rakousku se mu dostalo péče a podpory od Rakušanů Marion Weigl a Bernharda Wimmera.

Jakmile získal v Rakousku azyl, mohl do země přivést i svou rodinu. Další jeho bratr, Mustafa (12) zemřel ve Vídni v roce 2014 na rakovinu.

Osobní ztráta a vlídnost lidí, kteří Mojtabu podporovali, ho motivuje. „Zažil jsem věci, které neviděli ani lidé dvakrát tak staří jako já,“ říká Mojtaba. „Díky tomu jsem na sebe přísný, abych využil svých možností a aby na mě má rodina mohla být hrdá.“

Vyjádřete svou podporu s uprchlíky, jako je Mojtaba. Podepište ještě dnes petici #ZaUprchlíky.

Líbil se vám příběh Mojtaby? Sdílejte ho mezi svými přáteli!