Život začíná na Lampeduse

respekt

Tomáš Linder, Respekt

Sedmnáct tisíc lidí se utopilo ve Středozemním moři za posledních dvacet
let při pokusu přeplout načerno z Afriky do Evropy. Tři sta padesát obětí
přibylo počátkem října, kdy další potopená pašerácká loď u ostrova
Lampedusa přitáhla pozornost Evropanů k nekončící tragédii na jejich
hranicích. Tady je příběh jedné moderní odysey za lepším životem.

Od břehu odrazili v noci. Osmdesát pasažérů se na sebe mačkalo na gumovém
člunu úplně mlčky, aby nepřilákali pozornost pobřežní stráže. Každý se jen
potichu modlil, ať cesta za novým životem v bájné Evropě proběhne v klidu.
Od italské půdy je dělilo zhruba dvě stě kilometrů. Plavba tedy neměla
trvat dlouho, a proto si cestující vezli zásoby jídla a pití na tři dny.
Na palubě ani nebylo místo pro větší zavazadla, kdo si přinesl příliš mnoho
věcí, ten je musel nechat ležet v Libyi.

„Pevnina se pořád a pořád neobjevovala,“ vzpomíná Bemnet (21) na druhý den
plavby, „a nám náhle došel benzin.“ Z uprchlíků se stali trosečníci
bezmocně unášení proudy Středozemního moře.

Přes den jejich kůži spalovalo ostré srpnové slunce, v noci se třásli
zimou. Plakali, nahlas se modlili a křičeli a mávali na lodě, které každý
den viděli na horizontu. Žádná pomoc ale nepřišla, posádky si jich buď
nevšimly, nebo se rozhodly jejich potíže ignorovat. První člověk umřel
po osmi dnech. V dalších dnech někteří umírali pomalu na člunu, jiní
sebevražedným skokem do moře. „Museli jsme pít vlastní moč. Taky jsem
v jednom záchvatu zoufalství skoro skočil do vody, ale jeden starší pán mi
v tom zabránil,“ vypráví Bemnet.

Po dvou týdnech na moři trosečníky potkala rybářská loď. „Prosili jsme je
o pomoc, ale hodili nám dolů z paluby jen dvacet litrů vody, nějaké jídlo
a zas odpluli,“ říká Bemnet. „Voda nám dodala sílu a konečně jsme mohli
vyhodit ze člunu několik zbylých zapáchajících mrtvých těl. Bylo to pět dní
před naší záchranou.“

Tuto vzpomínku nejde ověřit, zdokumentovaná je plavba až od chvíle, kdy
k šedému raftu v mezinárodních vodách připlula maltská pobřežní stráž.
Vojáci přivezli pár kanystrů vody a paliva, nasměrovali bárku k Itálii
a po zbytek plavby ji na svých radarech monitorovali. O den později, 20.
srpna 2009, přistál gumový člun po více než dvaceti dnech na moři u břehů
italského ostrova Lampedusa. Cestu přežilo pět z původních osmasedmdesáti
uprchlíků, mezi nimi Bemnet Aron. Bylo mu tehdy sedmnáct let.

„Na lodi zemřeli mí nejlepší kamarádi, pět kluků z naší vesnice jsem znal
úplně odmalička. Umřel i pán, který se o mě po celou cestu z domova
staral,“ vzpomíná Bemnet v kuchyni horského statku. Na stěnách se leskne
starodávné dřevěné obložení, vzduch voní indickým kari a jen hustá mlha
brání tomu úplně nejkrásnějšímu: výhledu na štíty švýcarských Alp
a na hladinu Neuchatelského jezera v údolí. Vypadá to opravdu jako splněný
evropský sen.

Bemnet má na sobě černobílé tričko s tváří herce Willa Smitha a s anglickým
nápisem „Life is a joke“ (Život je vtip). „Je to moje druhá rodina,“
ukazuje drobný mládenec na své švýcarské hostitele a přidává si na talíř
druhou porci rýže s vynikající, jemně pálivou omáčkou. Alpský statek patří
manželům Grafovým, středoškolskému učiteli chemie Peterovi a právničce
Denise, se kterými tady Bemnet tráví tři večery v týdnu. V polovině října
odjela trojice dokonce na společnou dovolenou do Turecka.

Když se před dvěma lety poprvé potkali, spával Bemnet ve sklepní místnosti
detenčního centra. Denise Grafová, odbornice na azylové právo, ho poznala,
když pro Amnesty International mapovala podmínky v táborech, kam Švýcarsko
umisťuje uprchlíky žádající o azyl. „Dala jsem se s ním do řeči a byl úplně
na dně. Podle mě hrozilo, že se zabije,“ vzpomíná Denise. „Prostě mi ho
bylo líto. Jeho kamarádi z tábora říkali, že v noci ze spánku vykřikuje
jména známých, které ztratil při plavbě do Evropy.“ Denise rychle zařídila
péči psychiatra a pobyt na klinice. Pomohla s žádostmi o azyl, který Bemnet
nakonec letos v létě s přihlédnutím k psychickým problémům dostal.

Počátkem října vyprávěl mladý muž příběh své cesty do Evropy poprvé
novinářům: vystupoval ve večerních zprávách švýcarské veřejnoprávní
televize a krátce ho citoval web BBC. „Už dříve jsem se ho ptala, jestli
o té plavbě nechce veřejně mluvit, ale odmítal to. Nechtěl se k traumatické
minulosti vracet. Teď je na tom lépe, a proto svůj názor změnil,“ říká
Denise.

Kromě lepšího vnitřního stavu mladého Afričana k vystoupení přimělo i to,
že o jeho vzpomínky byl najednou zájem. 3. října se u břehů Lampedusy
potopila loď plná podobných uprchlíků, jako byl svého času Bemnet, a tři
sta padesát jich utonulo. Byla to největší samostatná tragédie ve zdejších
vodách, kde se obvykle umírá neviditelně, v bezpočtu menších katastrof,
o kterých se nikdo nikdy nedozví.

Střízlivé odhady agentury Frontex, která má v popisu práce dohled nad
evropskými hranicemi, počítají se sedmnácti tisíci utonulých v minulých
dvaceti letech. Říjnová katastrofa zájem o opomíjené dění na evropských
hranicích oživila. Novináři začali houfně létat na Lampedusu a pracovníci
neziskových sdružení byli náhle přehlceni telefonáty z médií. Vedle
statistik o počtu mrtvých a fotografií přeplněných pašeráckých člunů se
objevila i snaha zbavit středomořské běžence příkrovu anonymity. Nebrat je
jako valící se masu, ale zjistit, kdo vlastně ti lidé jsou, jak a proč
přicházejí. A co se děje s těmi, jimž se odyseu za lepším životem podaří
přežít.

Celý článek je k dispozici na následujícím odkazu:
http://RESPEKT.IHNED.CZ/c1-61299020-zivot-zacina-na-lampeduse


1 rodina rozdělena válkou je příliš mnoho

Zjistěte více o naší práci s uprchlíky na UNHCR.org