Mohamedův příběh, Rumunsko
Mohamed ve svém obchůdku „Aleppo“. Foto: Corina Gheorghiu
Uprchl jsem ze svého rodného města Aleppa na začátku roku 2013, po měsících nejistoty a strachu. Bylo to velmi těžké… Už jsem nemohl chodit do práce a moje děti přestaly chodit do školy. Vlastně byly uvězněny v našem vlastním domě, protože chodit ven bylo velmi nebezpečné. Děsili jsme se, že je někdo unese nebo zabije. I dnes se rozpláčou, když slyší hlasitý zvuk – bojí se, že je to bomba.
Přijel jsem do Rumunska, kde jsem se potkal se svým strýcem, který opustil zemi již dříve. Brzy po příjezdu jsem získal status uprchlíka, začal jsem se učit jazyk a vybudoval svůj život od úplného začátku v přímořském městě Konstanca. Nedávno jsem rovněž požádal o příjezd své rodiny.
Musel jsem opustit Sýrii bez manželky a dětí. Nikdo z nich neměl pas, a tak museli čekat více než rok, než pasy získali a mohli odjet. Moc daleko se nedostali, teď čekají v malém městečku v Turecku. Když jsem opouštěl Aleppo, moje žena čekala dítě. Abdi má nyní téměř devět měsíců a je nejmladší ze šesti dětí v mé rodině. Moc mi všichni chybí. Vždycky, když spolu telefonujeme, moje děti se ptají: „Tati, kdy tě zas uvidíme?“
S pomocí strýce jsem si pronajal byt a začal provozovat malý obchod s potravinami, pojmenovaný „Aleppo“. Obchodníci ze sousedství mě znají a každé ráno mě zdraví. Nevědí, jaký byl můj příběh, ale respektují mě a já respektuji je. Pracuji pilně, abych udržel svůj malý obchod při životě, a čekám, až se setkám se svými milovanými.
Vše, co dělám, je pro mou rodinu, myslím na ně pořád. Až se sem dostanou, děti budou muset chodit do školy. Budou se učit rumunsky. Nemyslím, že to bude těžké, koneckonců, jsou to děti… Ale první věc, kterou chci udělat, až přijedou, je vzít je na procházku do parku.
Text: Gabriela Leu, UNHCR Rumunsko
