Sebastian Rich, fotograf
Súdánská dívenka sleduje vytetovaného motýla.
Mám tetování; až příliš mnoho. Ale pochybnosti ohledně mého rozhodnutí nechat se hodně potetovat mizí ve světě uprchlických táborů. Děti mnoha kultur tetování nikdy neviděly a pohled na docela mohutného fotografa s vyhrnutými rukávy a s učiněnou záplavou motýlů, květin a delfínů na kůži vzbuzuje veselí a velký zájem v očích nejmenších. Když fotografuji a hraji si s malými dětmi, zapomínají na pár minut na hrůzy, které je sem přivedly, a zajímají se o tetování. Odvážnější se dotýkají mých paží a odběhnou, poté se opatrně vrátí a široce se usmívají. A pak to vypukne, všechny děti se najednou hihňají, zaplaví mého tlumočníka stovkami otázek na mé tetování a jejich úsměvy jsou stále širší.
Nedávno mě v jednom táboře pod správou úřadu pro uprchlík v rámci Organizace spojených národů v jihosúdánském okrsku Maban sledovala malá holčička ve věku asi sedmi let, když jsem fotografoval jejich každodenní život. Tu a tam mě její drobná, teplá ručka jemně chytila za zápěstí. Podíval jsem se na ni a spatřil jsem, jak upřeně sleduje několik motýlů. Zeptal jsem se svého tlumočníka Mohameda, co říká, a on odvětil: „Ale nic, Sebastiane, jen hloupé dětské řeči.“ Trval jsem na svém a Mohamed mi nakonec s určitými rozpaky odpověděl. „Říká, že v táboře je kvůli prachu všude taková špína, že by chtěla vzít motýly ze tvých paží a schovat je do svých kapes, aby jejich křídla zůstala čistá a jemná!“ Zůstal jsem stát jako přimražený. Viděl jsem ve svém životě jako fotograf spoustu hrůzy a většinu toho se mi naštěstí podařilo vnitřním ochranným mechanismem odfiltrovat, ale nevinnost této malé dívenky na pár minut otřásla světem kolem mne.
Snímek S. Rich / 2013