Příběh Karla
Pan Karel se narodil na Karvinsku a žil zde celý svůj život. Ani si nepamatuje, že by někdy byl dál, než v Brně. Měl to tady rád, i když práce horníka nebyla žádný med, ale měl tady všechno – svou rodinu, práci a domov. A i po politické stránce se blýskalo na lepší časy. „Když začalo Pražské jaro, všichni jsme byli nadšení, plní naděje. Pamatuju si, jak jsme s kamarády chodili po šachtě a sbírali podpisy pod Dva tisíce slov. Když potom začala srpnová okupace, rozhodnutí o emigraci přišlo ráz na ráz, bylo to teď nebo nikdy, tehdy jsem opravdu věřil, že začíná další světová válka.“ Pan Karel se rozhodl emigrovat do Kanady právě z obavy perzekuce za svoji činnost na podporu demokracie v rámci Pražského jara. „Ještě před normalizací nebylo tak těžké emigrovat, až po roce 1970 se hranice naprosto uzavřely.“ vzpomíná.
Ačkoli v Kanadě neměl žádnou rodinu ani známé a anglicky téměř neuměl, odjel právě tam. S vysokoškolským titulem pracoval nejdříve jako námezdní dělník, teprve když se naučil anglicky, mohl si začít hledat práci ve svém oboru. „Strašně se mi stýskalo. I když Kanaďané jsou skvělí lidé, nejsou tak otevření, jako jsme my. Měl jsem málo přátel, téměř pořád jsem byl v práci, abych nebyl doma a nemyslel na všechny ty lidi, které jsem nechal v Československu. A tehdy nebyl email ani internet, telefon měl málokdo, nebylo tak lehké se spojit s lidmi žijícími tisíce kilometrů od vás. Po 15 letech jsem to už nemohl vydržet a rozhodl jsem se, že se vrátím zpět, i když jsem samozřejmě věděl, že mě čeká vězení, ale stýskalo se mi příliš moc. Věděl jsem, že maminka je nemocná, to jenom uspíšilo moje rozhodnutí. Když jsem se vrátil, odsoudili mě ke třem rokům ve vězení a k nuceným pracem. Jsem ale rád, že jsem se vrátil. Po tom, co mě pustili, jsem konečně mohl začít žít, oženil jsem se, založil jsem si rodinu.“
Text: Dorota Ciompová